Předem se omlouvám, že tenhle článek není zrovna pozitivní, veselý ani vánoční, ale za to je naprosto upřímný. Vlastně je tak moc upřímný, že jsem ho původně ani nechtěla psát. Ale dneska jsem se uprostřed noci vzbudila s tím, že vám to všechno musím říct.
A tak tedy jdeme na to.
Minulé léto jsem si opravdu užila na 200%. Snažila jsem se využít každičkou sekundu, a tak za ty 3 měsíce nebyl jediný den, kdy bych si odpočinula. Necítila jsem se totiž unavená, a tak jsem ani žádnou potřebu odpočívat neměla. S příchodem podzimu se to ale najednou změnilo. Jednu neděli koncem října jsem se vracela domů, když v tom mě začalo píchat v kotníku tak moc, že jsem těch pár metrů domů skoro nedošla. Jenže místo toho, abych poslechla svoje tělo a dopřála mu trochu odpočinku, rychle jsem se doma najedla a utíkala (nebo lépe řečeno, odkulhala) zase ven.
A další ráno do fitka.
I přes bolest jsem běhala i cvičila jako normálně a říkala jsem si, že jsem na tenhle režim zvyklá. Jenže můj neřešící přístup mě dovedl tak akorát k tomu, že mi natekl kotník na jedné a nově i koleno na druhé noze tak moc, že jsem se skoro neudržela na nohou. Přijela jsem domů, zoufalá, že musím ležet a hlavou se mi honilo tak akorát to, co všechno nestíhám a kdy zase půjdu cvičit. A tak i když mě v noci vzbudila taková bolest, že jsem se musela plazit na záchod, ráno jsem si sbalila tašku a vyrazila do fitka – vždyť přeci chodím každou neděli.
A tak začal koloběh doktorů, fyzioterapií a mého ,,špatného období„. Několik let jsem byla zvyklá chodit pravidelně do fitka a najednou jsem nemohla ani chodit, natož běhat nebo cvičit. Nevěděla jsem, co dělat, pořád se mi chtělo brečet, nic se mi nedařilo a ani jídlo mi pomalu nechutnalo. A v tu chvíli jsem si to uvědomila.
Jsem závislá na cvičení a na neustálé produktivitě.
A žádná závislost není zdravá.
Jsem si jistá, že to, co se mi stalo, bylo znamení, že mám zvolnit. Je pro mě těžké vám to takhle veřejně přiznat, hlavně když píšu blog o zdravém životním stylu a selhala jsem v tak základní věci, jako je poslouchat své vlastní tělo. Nicméně ještě daleko těžší bylo přiznat to sama sobě. Tohle moje zranění mi opravdu otevřelo oči, změnilo moje myšlení a jsem nakonec vděčná za tu zkušenost, protože mi ukázala, co změnit. Přesto ale vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta. Ale svůj cíl znám a jsem rozhodnutá bojovat.
Before we start, I’m truly sorry that this post is not positive, happy or Christmassy at all, but it’s completely honest. Actually it’s that much honest that I didn’t want to publish it at first. But today I woke up in the middle of the night and I knew that I have to share my story with you.
So let me begin.
I truly enjoyed last summer on 200%. I did my best to live every second to the fullest so I didn’t rest at all. However, I wasn’t tired so I didn’t have any need to rest. It all changed when the autumn came. One October Sunday I was returning home when suddenly I felt a huge pain in my ankle. But instead of listening to my body I just quickly ate and went out again.
And into the gym the next day.
Even though I was in pain I exercised as usual because I was used to that kind of regime. However, my attitude led only to that both my ankle and my knee swallowed. I came home desperate that I had to be in bed and all that was going on my mind was when I would be able work out again. So even though I couldn’t even get to the toilet at night, because of the pain, I went to the gym the next morning – you know, I couldn’t miss my Sunday session.
And this is how it all began – doctor appointments, physiotherapies and my „hard times„. I was used to exercising regularly for many years and suddenly I couldn’t even walk. I didn’t know what to do, I wanted to cry all the time and I almost lost my appetite. And in that moment it hit me.
I’m addicted to working out and being constantly productive.
And no addiction’s healthy.
I’m sure that it all was a sign I should slow down. It’s hard for me to admit it as I’m writing the blog about a healthy lifestyle and I failed in such a basic thing as listening to my own body. However, it’s even harder to admit it to myself. My injury opened my eyes, changed my way of thinking and I’m actually grateful for that experience. I know there’s a long way ahead of me. But at the same time I know what my goal is and I’m ready to do everything to reach it.